Letošní rok jsme věnovali víceméně opravě stropu naší osadní boudy Borky. Takže zatím vandrujeme s fošnama po place. A z trempů se stávají paďouři. To je hnus, velebnosti!

31. prosince. 2011: Soutěž o přestřelení řeky Sratky špuntem ze šampáňa.

05. května 2012: Vírské Výlety.

MINULÉ ZDAŘILÉ AKCE:

	Poslední prosincový den roku 2010 jsme přivítali rok dvatisícíjedenáctý. Soutěžili jsme o přestřelení řeky Svratky špuntem ze šampáňa, tentokrát z boudy nad řtekou.  Každoročně si přejeme, abysme se všichni sešli. Tentokrát si to přeji opravdu z celého srdce.
	Jednatřicátého října 2010 vyrazila karavana asi 20ti lidí z Březníka do údolí Oslavky. V čele skupiny šel jeden smutnej stárnoucí vandrák. Když tato podivná skupina lidí dorazila těsně před Podkovu, zastavila se a všichni na chvíli spočinuli svými pohledy ve vodách mé milované Oslavky. Doprovodili pak na poslední cestu Tomáše. Z pochopitelných důvodů nejsou žádné fotky, není zde žádný popis. Děkuji Vám všem, kteří jste tam byli a kteří víte. Děkuji Vám za Toma Tryveta Grydila, který mě kdysi organizací této akce pověřil. Děkuji Vám za to, že jste jeho přání respektovali.
	9. říjen 2010.  Devátého října jsme se jako každý rok vydali na tradiční turistický pochod. Jenže letos to nebylo jako každý rok. Nebyl tam Tomáš.
	22. - 30. květen 2010.  Borka. Oprava stropu. Koncert pro osm rukou, vrtačku, pilu, šroubovák a kladiva. Měla to být výměna stropních trámů.  Při odkrytí se přišlo na tak zásadní statické problémy, že se z akce stala taková malá generální rekonstrukce.
	31. prosince 2009.  Borka. Zimní "paďouření". A půlnoční 31. prosinec 2009 24:00 h. : "TŘETÍ SVĚTOVÝ POKUS O PŘESTŘELENÍ ŘEKY SVRATKY  ŠPUNTEM ZE ŠAMPÁŇA  TENTOKRÁT Z BORKY"
	19.-20. ledna 2008: Veselické vítání jara v Moravském Krasu, spojené s hledáním pokladů.
	Konec prosince 2006:  Silvestrovský vanovský Úsvit a vítání Nového roku na skalách zříceniny hradu Štamberk. Navštívili jsme Roštejn, Štamberk, Míchovu skálu, vrchol Javořice i studánku pod ním. V chatě, vyzdobené svíčkami, jsme usilovně topili a vyháněli bubáky z kamen. Pohráli jsme si s liborovou džípinou i s pochodněmi. Před chatou jsme vyzdobili vánoční a novoroční strom, navštívili i doporučenou hospůdku ve Vanůvku. Bylo to moc milé zakončení tak krásně vandrovního roku 2006, bohužel radost z toho nového se jaksi nedostavila. Zato se dostavila záchranka, operace v Úrazovce a potom dlouhodobá nemoc.
	17.-19. listopad 2006: Indiánské léto v Zahradníkově koutu. Nejprve vlakem do mlhy a potom návštěva Tančírny u Vildy.
	4.-6. listopad 2006: Zimní deštivé táboření na Umíraydě. Radost a smutky při hledání nejen ztraceného léta.
	21. říjen 2006: Loučení s létem. Sluníčko přes den jakoby nám chtělo vynahradit večerní chlad u řeky. Jen tři lidi a tři psi. Škoda že Ladin  onemocněl. Podmitrovský oheň.
	14. říjen 2006: Z Rudického propadání bez váhání. Tradiční akce, letos bohužel jaksi ve spěchu a pro některé méně šťastné předčasně násilně ukončena příbuzenskými povinnostmi. Zato počasí vyšlo a my si užili.
	6. říjen 2006:  Čtyřicítkové luckání na Lucce.   Jeden z vandrovníků má čtyřicet, starej pes je to. Možná je to důvod k rozjímání, nevím to však jistě. Užili jsme si to. Večer při svíčkách, vajnu a dobrotách. (Na četné dotazy odpovídám: Ne, to fakt není Myšák, tady  s těma svíčkama!)
	Vždycky jsem si přál vrátit se do Beskyd a připomenout si místa, kde jsem jako dítě prožil báječné prázdniny. Jenomže shodou okolností jsme se jim vždy vyhnuli nebo expedice skončila na jejich úpatí. Tentokrát se zadařilo. Zjistil jsem že Sulov i Bílý Kříž ještě stojí. Počasí vyšlo a nebýt soudruha řidiče, co nás nechtěl vzít se dvěma psama na Pustevny, bylo by to úplně super. Beskydy = výrazně dokopečkazkopcedolů!
	Velikonoční víkend byl ve znamení Myšákovy chřipky a Markovy střevní chřipky. Rosničkáři slibovali deštivo a nevlídno. Ale přesto jsme byli všichni tvrdí a vydrželi. (Některé slabé kusy však i přes vymodlené volno musely rezignovat na první část akce a pak naháněly tvrdé jádro v rozzuřeném Trabi). Trenkárna byla již nad vodou a na Podmitrově bylo krásně. Přes brody dostal zabrat hlavně Kevák. Nakonec se na nás na všechny usmálo i Sluníčko. A ten oheň tak krásně voněl. Fakt, jaro už je tady! Expedice Do Trenkárny a do trenek!
	31. březen 2006: Opožděné jaro je třeba náležitě podráždit, aby se už neválelo někde pod sněhem. Nivová miniexpedice Šošůvka Ája Apríl 2006.
	31. prosince 2005.  Vír. Zimní "táboření" ve Víru. A půlnoční 31. prosinec 2005 24:00 h. : "PRVNÍ SVĚTOVÝ POKUS O PŘESTŘELENÍ ŘEKY SVRATKY ŠPUNTEM ZE ŠAMPÁŇA  Z VYHLÍDKY KLUBAČICE"
	Poslední říjnový víkend se tvrdé jádro expedice rozloučilo s létem ve zlatých horách Chřibech. Úžasné, kdo nezažil, neuvěří.
	červenec 2004: Letní táboření na Umíraydě.
	Expedice Kanada a Novohradské Hory 2004: Když jsem v práci vypisoval dovolenku, napsal jsem do kolonky Místo pobytu o dovolené slovo Kanada. Netušil jsem, jaký tím způsobím rozruch. Von jede do Kanady! Nakonec jsem jim prozradil, že jedu do té naší....
	Expedice Rychlebské hory 2003: Táhlé hřebeny s krásnými smrkovými lesy, hluboká údolí a nezdevastovaná příroda. Nepotkáte tu ani zástupy turistů ani přeplněná horská střediska....
	Expedice Javorníky 2003: Jak jsme zase jednou neulovili medvěda. Hladová cesta kolem Huslenek a test nových spacáků.
	Expedice Desna 2002: Pátrání po zbytcích Protržené přehrady a vandr Jizerkami.
	Broumovské stěny 2001: Adršpach, Teplické skály a Broumovské stěny. Toulání opuštěnými skalními městy.

Myslím že není jednoduché odpovědět na otázku proč jezdím na vandry... Většinou říkám Jeď taky a uvidíš. Každopádně je to jiný svět, kam se rád vracím. Spolu se mnou pár kamarádů, kteří stejně jako já potřebují les, pohodu a klid. Možná je to útěk. Ale většina z těch, kdo jednou čuchnul k pravému vandrovnímu ohni mi dá za pravdu, že už nelze jinak....

Na vandry jsem začal jezdit v šestnácti. Tehdy první širák se sousedem Pavlem a bratrancem Milošem v Líšeňském údolí na veřejném tábořišti u Muchovy boudy. Tenkrát stála ještě dřevěná Muchova bouda, ne ta, co je tam dnes. Vzpomínám na ochotnou paní, která nám bez řečí prodala i o půlnoci ploché baterie. On to vlastně nebyl ani putovní vandr. Měli jsme velké bágly, plné zbytečností a celý týden strávili na place. Učili jsme se vandrům. O rok později už jsem s Milanem - kamarádem ze Cvokárny (SPŠE) brouzdal Sázavou, klasikou trempů. A potom Vltava, Oslavka, Chřiby, a.... Přešlo něco let a vše je jinak. Na vandry už není tolik času a tak jsme je zkrátili většinou na víkendy a ty nejlepší nazvali Expedicemi. Jezdíme většinou ve dvou až čtyřech. Petr, Milan, Tomáš, já a BéHáčko. Zde musím podotknout, že jsem vždycky nesnášel kombinaci vandr a pivo. Dokázalo mě vytočit, když si moje nejlepší přítelkyně koupila lahváč. Časem jsem vyměknul a občas dám na vandru jedno i já. Není totiž důležité, zda chlastáme, či ne, ale zda děláme bordel, či nikoliv. (1999) 

Píše se rok 2006 a pokouším se o doplnění. Kamarád Milan se těžce zamiloval a zmizel někde na severovýchodě. Petr jezdí jen, je-li připuštěn. Tomáš už vůbec nemá povolení. Tedy kromě Jitřenky. Navíc se odstěhoval pryč, takže se vídáme jen sporadicky. BéHáčko na nás kouká každý večer a já jeho oči marně vyhlížím v místech, kde se na noční trempsky romantické obloze střetají jiskřičky z ohýnku s miliony hvězd... A tak chodíme po lese, my co jsme zbyli a ti co se k nám přidali, snažíme se být co nejdál od civilizace a pokud možno být co nejmíň viditelní. I když někdy mám pocit že víc sedíme na zadku, než chodíme. (2006)

Píše se rok 2008 a z vandrovní tlupy pravidelně jezdí vlastně jen tři lidi. K tomu tři psi. Moje Bára. Poslední dobou se už jezdí beze mne, protože já se více méně furt kurýruju ze zanedbané boreliózy. A když je mi zrovna fajn, tak mám víkendovou službu a za ni volno třeba v úterý. Jenže to jsou ostatní v práci a tak co s takovým volnem. Takže více méně vandruju po netu a slýchávám řeči "S tebó nic néni, furt seš nemocné". To fakt  potěší.  Ale snad bude líp. Zatím marně sháníme osadní flek, nebo malou chatu na samotě. (2008)

Píše se rok 2010 a já chtěl psát o osadní Borce. Ale nejde to. 15. července 2010 odešel na svůj poslední vandr můj kamarád, přítel a životní spoluvandrovník Tomáš Grydil, zvaný Tryvet. Náš jitřenkový kuchař.  Jeho citlivá duše byla ze všech stran vystavována stresu, kvůli kterému žil v posledních letech v neustálém spěchu. Nelze slovy vyjádřit jak mně chybí. Můžu jen vzpomenout na všechno co jsme spolu prožili. Na večery u vandrovních ohňů, na noci pod hvězdami, na rána s vůní lesa. Náhle mně Tomáš utekl kamsi, kam už mu nemůžu zavolat a říct mu, že si tak vroucně přeju aby se vrátil. Už nikdy si s ním nepodám ruku. A tak odevzdávám jeho duši do rukou trempského boha Pajdy a přeju mu tam mezi hvězdami na tom nekonečném vandru vždy jen suchou stezku. (2010)

Zpět na hl. stranu.