Cestu do Javorníků jsme zvolili po dlouhém rozhodování kamže to vlastně pojedeme. Počasí bylo neklidné a jakoby nás již předem chtělo varovat, že vody bude víc na obloze než na koupání v rybníce. Tedy že vlastně žádné koupání nebude. Vyrazili jsme směr Vsetín s vidinou že tam u tety necháme zaparkované doprovodné vozidlo a celý vandr půjdeme pěšky. Původně zamýšlený vlak padl při zjištění ceny pro celou tlupu. Cestou jsme se stavili na Hostýně. Bágly jsme nechali dole, vyšplhali se na kopec v domnění, že kouknem z rozhledny. Těsně před vrcholem se strhla menší průtrž, další a tentokrát již asi poslední varování. Rozhledna byla zavřená.

Pár foteček u kostela i návštěva Sv. Hostýna a potom již sestup dolů, k autu. Do Vsetína jsme dorazili již k večeru a už vůbec se mi nechtělo bloudit a hledat tetu. Následoval přesun pod Čertovy skály. Místní motorest, v něm večeře a několik kusů, potom noční výstup na Čertovy skály. Podařilo se nám vyzkoušet naše nové spacáky přímo v terénu. Čertovy skály nás potěšily příjemným večerem, kdy jsme pozorujíce v dáli projíždějící vlaky a spoře osvětlenou obec Lidečko, pomalu usnuli spánkem, jaký je vždy první vandrovní noc v novém spacáčku. Ráno nás probudilo Sluníčko svými paprsky a nám se z nově zajetých Tactelů moc nechtělo. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit oklikou z Čertových skal na Horní a potom Dolní Lačnovské skály.

Cestou potkána příjemná studánka s chutnou vodou a ohništěm - výzva na oběd. Klobásky tak nádherně voněly. No popravdě prý něčím smrděly, jak prohlásil Mara. Horní Lačnovské skály. Místo kam bych se ještě rád vrátil. Skalní masiv plný malých a větších děr, ukrytý z části v lese a z části otevřený okolí, s nádhernou vyhlídkou do okolí a místem přímo stvořeným k přebivakování. Ideální místo pro víkendový vandřík. Hluboké důlky na povrchu skal vytvářely malá jezírka, jakési misky.

Dolní pak víceméně minuty zpovzdálí, až si dnes říkám, že to je škoda. Pomalinku nastal čas pomýšlet na návrat, v tom prudká změna počasí téměř aprílová a v tu ránu jsme byli promoklí. Není divu, že jsme se zbytek dne věnovali usilovnému sušení. Jenomže počasí vypadalo na pořádný noční liják a tak jsme se přesunuli do Francovy Lhoty a zvolili bivak na rozhledně Čubův Kopec. Výstup na rozhlednu blátivou cestou s bágly na zádech nebyl žádnej med. Ale odměna v podobě milé dřevěné rozhledny nás neminula. Menším zklamáním byl technický stav věže, jejíž uhnilé nohy vyztužovaly támy. Ale i v poryvech silného větru se zdála být stabilní a jedinou vadou na kráse byla nepřítomnost nějakého alespoň trochu chráněného bivaku. Rozhodli jsme vybudovat z celt malý bivak v přízemí věže a neprohloupili jsme. Celou noc lilo jako z konve a fučel silný severák. Nás ale chránily nové taktelácké spacáčky a celtový přístřešek v kombinaci s sardinkovo -nápojovým režimem. Ranní vyvalování v doupěti ukončila až dvojice prarodičů s vnukem a psem, evidentně zaskočena naší přítomností. Uvařen oběd a sestup dolů. Krásné místo, škoda jen že počasí nám nepřálo. Můj nápad v noci vysílat z vrcholku Čubáku jsem si hbitě rozmyslel.

Přesunuli jsme se do Pulčína. Chvilkový záblesk slunce (to asi protože jsme našli Valašský barometr) se nám zdál být neskutečným. Sbaleno na více dní a Doprovodné vozidlo zanecháno před hospodou v Pulčíně. Pulčín, nejvyšší ves v kraji, klidná obec asi chatařů, hospůdka se zahrádkou na terase, kousek odtud Pulčínské skály. Vydali jsme se směrem k nim. Po výstupu k vrcholové knížce se už vůbec nezdálo být zima, bágly nás všechny zahřály. Ještě krátká diskuze na téma být zde přes noc či nebýt a potom rozhodnuto, že je ještě brzy a tak jdem. Jenže chyba, opět se strhl liják a my hledali místečko k ukrytí před tímto pitomým počasím. A tak se nám podařilo zcela náhodou narazit na srub T.O Dakota, coby příjemnou nabídku k přenocování. Srub byl zamčený ale to nám nevadilo. Veranda posloužila jako hotel. Petr na stole, ostatní na lavicích a na zemi. Tady vznikla fotka "Marakeva". Ráno jsme posnídali, nabrali vodu z místní dakotské studánky a šli. Díky, T.O. Dakota!

Když jsme objevili na Zděchově rozcestník, já chtěl okamžitě na Huslenky. Ostatní mě museli odtrhnout od na protest načatého jídla a tak jsme mohli celkem v poklidu dorazit na Makytu. Zde první setkání s hranicí a přístřešek. Po bližší prohlídce na půdě objeven docela slušný bar s různými chlasty, bohužel po chvíli zjištěno, že to byly jen prázdné butely. Bylo nutno se posilnit z vlastních zdrojů a pokračovat po červené na Papajské sedlo. Zde pořízena Hraniční fotka. Posilněni svačinkou jsme vystoupali na vrchol Krkostěna (název nelhal) a tam potkali jediné dva trempy po dlouhé době. Kluk, holka a pes. Ten den jediní lidi. Došli jsme na Malý Javorník a Kohútku. Zde objevena jen samá hotelová zařízení a jinak jen samá zima. A včul mudruj. Návrhy na přespání natajno někde u chaty jsme zamítli a cena za ubytování by nám zkrátila Expedici na polovinu. Vyrazili jsme dále směrem na Malý Javorník, v domnění že něco najdem. Začalo se stmívat a navíc počasí připravovalo větrnou noc a tak jsme se rozhodli jít níž. Odbočili jsme z hranice asi 200m na Moravu a tady nalezli na jedné pasece bivak. Byla větrnná noc, les šuměl a hlídač Kevin plnil svou hlídací roli stoprocentně. Stoprocentně chrápal. Ladin v touze ulovit nějakého medvěda celou noc probděl a přikrmoval oheň až do ranního rozednění. My ostatní jsme chvíli spali, chvíli se převalovali. Mně ta noc připadala jako neklidná. Nejhorší noc vandru. Ráno bylo srandovní, to když přijeli pohraničáři, a mysleli že tam spí banda Ukrošů. Když uviděli naše pasy, odložili sapiky a dali se s nama do řeči. Dokonce nám nevynadali, popřáli hezkej vandr a jestli jsme prý neslyšeli v noci auto. Potvrdili jsme že ano, ale že jsme tomu nevěnovali pozornost. A tak jsme vlastně možná byli nablízku nějakému ilegálnímu přistěhování jakéhosi vykuka. Uvařili jsme vydatnou snídani, když už byl oheň rozdělán a po sbalení a zamaskování místa jsme konečně vyrazili na Malý a poté Velký Javorník. Počasí se lehce umoudřilo, už nelilo celý den ale jen místy. Pod Malým Javorníkem osvěžení u studánky u Chotárny. V mapě malovaný přístřešek zde nehledejte, zbylo jen pár prohnilých prken v trávě. Na Slovenských cedulích je jako ve Švajcu místo kilometráže "hodináž". To v našem případě asi nesouhlasí. My totiž co kilák, to hoďka:) Aspoň to tak všichni členové tlupy říkají. Ale asi si jen dělají srandu.

Míjíme partyzánský kříž na Stratenci, kde posedíme jen chvilku, kazí se zase počasí. Slavnostně dorážíme k pomyslnému cíli Expedice, ke kříži na Velkém Javorníku. Vítá nás tlupa dětí "Kevinko, muožem si ťa pohladkať" a my zapisujeme čtyři lidské a jeden koňský podpis do vrcholové knihy. Sestupujeme do Sporného území Kasárne, kde plánuji těžkou chálku. Zapadáme do místního hotýlku na zahrádku s výhledem na zapadající sluníčko a hroutíme těžkou chálovačku, v domění že je to fajn, že to bude levnější když jsme ti "Tůristi ze Západu". Předem domluveno přijetí českejch a posléze zjištěno, že zde zase platí jiný kurz, takže šul nul. Příjemně najedeni jdeme širokou asfaltovou cestou, kterou po hodině chůze stále z kopce. kdy "už to za každou zatáčkou musí být!" přejmenováváme na Nekonečnou. Dorážíme pod Pindulu a zde v mapě malovaný přístřešek není už ani jako hromada prken. Nevadí, těsně u hraniční čáry rozděláváme ohýnek a uléháme ke spánku (velkým jídlem) unavených poutníků.

Ráno snídaně a těžký výstup na Dupačku. Po červené a stále dokopce. Potom z kopce a v Makovském průsmyku nalézáme silnici s hraničním přechodem a Maruna nás láká do Valašského šenku. Valašský šenk připomíná opuštěný a zapomenutý domek u silnice, která měla být výpadovkou. Projede tudy ale jen pár aut a tak na zahrádce dáváme piviště Smedný Mních, Petítko nějakou brču. Posilněni vyrážíme vzhůru na Trojačku. Tady nalézám hraničník s vytesaným nápisem MORAVA, mně tak milovaným. Krátký odpočinek pro celou tlupu, desítky fotek patníku pro mne. Čarták. Rozhledna mobilního operátora předělaná do podoby dřevem obložené věže. Koukáme a hlásíme místa, kudy jsme v minulých dnech prošli. Vše jako na mapě. Hlad volá a my vyrážíme dolů do chaty na Třeštíku kde zvláště Kevin způsobuje vzrušení místního personálu. Nabídnutý lavór s asi 10ti kily kuřecího masa a kostí neodmítá, ale na konci už mu docházejí síly. Zato my se rozjíždíme a s myšlenkou na poslední večer tohoto promoklého vandru roztáčíme kolotoč chodů. Nakonec uspokojeni odcházíme přenocovat na Vysokou, nejvyšší kopec Vsetínských vrchů. Počasí se s námi loučí nádherným západem Sluníčka a Ladin s Marou odcházejí k pramenu Bečvy pro vodu,. Po hodině jim nervózně volám kde jsou a on to prý není pramen ale kapák. Donášejí půl petky vody a usedáme všichni k poslednímu ohni javornické expošky. Hana mě nahání přes Marunu a všichni se dobře baví na můj účet. Uléháme do spacáků pod střechou malé chatky a v noci nás budí průtrž mračen, jako z učebnice.

Druhý den spěcháme na vlak do Velkých Karlovic, honěni nutností vrátit Petítko na termín, který stejně nelze stihnout. Dáváme ve vlaku obří meloun a vracíme se pod Čertovy skály. Když míjíme Huslenky, tečou mi slzy a sliny. Ale to by byla dlouhá historie. Petítko s Ladinem čekají pod skalami a dávají něco na zub. My s Marou jdeme stále do kopce do nejvýše položené osady Pulčín vyzvednout Doprovodné vozidlo. Meloun vykonává svou práci stoprocentně a tak po nutných činnostech uvnitř hotelové komůrky nasedáme do auta a míříme k domovu. Plni vzpomínek, představ a nadějí.

(Dle obrázků z myšlenek po dvou letech sepsal Unitesák.)

....

Zpět na stránku Vandry